Brzy ráno vyzvedáváme Kellera v pekárně. Září z něj puravida. Máme si dát kafe a něco k snědku. Kupujeme si teda něco sladkého a doufáme, že nás cukr alespoň trochu nakopne.
Vyrážíme se zpožděním a cesta utíká pomalu. Za hranicí městečka Puerto Jiménez konči asfaltová část cesty a před námi se táhne nekonečná, klikatá, zaprášená cesta plná děr. D1 se má ještě co učit.
Martin řídí opatrně, velice opatrně, aby se Jimnymu nic nestalo, po pár minutách ale pochopíme, že tímhle tempem bychom do cílové zastávky dojeli moc pozdě a necháváme Kellera řídit. Cestu si aspoň okoukáme a on tuhle cestu zná jak své boty. Začne docela skákavá jízda, ale sviští to. Cestou míjíme jiné partičky, které přijely na pozorování dravců a ARA papoušků, nebo jen místní obyvatele, kteří jedou do svých domovů.
Na cestu do Corcovada potřebujete auto 4x4, cesty jsou tu nevyzpytatelné, vyjíždíte a sjíždíte kopce, které jsou bahnité (jedno auto před náma mělo dost velký problém), přejíždíte řeku a asi tak milion děr větších či menších. Cesta vede kolem národního parku a pastvin, je to nádherná podívaná. Na stromech vidíte opice, papoušky, kolem cest divá prasátka nebo koně.
Cesta končí po cca hodině a půl na skvělé Carate Beach, kde můžete zaparkovat na vysloužilé ranveji. My nechali Jimnyho u našeho ubytování, které jsme měli zabookované hned po Cocovadu.
Napít, přezout, naštelovat batohy a jde se na to..
Cesta na Sirenu je opravdu dlouhá. 20 km, kdy jdete nejdříve po pláži 4 km, pak jdete džunglí a v poslední části zase ťapete po pláži. Je potřeba dostatek vody, dobré boty a pokud je slunce tak rozhodně přikrývku hlavy.
My máme štěstí. Počasí nám přeje a je pod mrakem, vůbec si nedovedu představit tu 4km cestu po pláži v pařáku.
Pro hadofobiky jako jsem já doporučuji předem nahlásit průvodci že vážně nemáte rádi hady a ať vám je vůbec neukazuje, co jsme pochopila, není tak easy je potkat, protože jsou na stromech (!) a nejsou moc vidět (!). Taky je dobrý dupat.. hodně!
Takže po cestě jsme na žádnýho hada nenarazili, ale viděli jsme spoustu nosálů, mravenečníka, opičky, Ara papoušky, lenochoda, žabky, sovy a skoro jsme potkali i pumu.. jakoby, skoro. Je to místní paní Colombová a není vůbec easy ji vidět. Ale stopy po sobě zanechává.
Příroda je tu panenská, místy narazíte na odpadky, které tu vyplivne oceán, ale jinak tu narazíte na zvěř divokou, neochočenou, nedrzou, co vás pozoruje ze stromu nebo z dálky a spíš se vám chce vyhnout.
Po cestě je spousta kokosů, občas nějaký čapneme a Keller nám ho rozsekne mačetou, jsou naprosto delikátní.
Nadšení a vyčerpaní se blížíme do cílového bodu, skoro 20km v nohách a říkáme si, že jít to zítra zpátky by bylo peklo, ještě že máme naplánovanou cestu lodí. Kdy dost možná uvidíme i velryby a delfíny. Krásný plán. Spojit to tahle dohromady. Škoda že se to nestane.. Keller nám oznamuje že má pro nás BadNews, že loď se kterou jsme měli zítra vyrazit zpět nevypluje, protože nenaplní min počet lidí a tak můžeme jet jinou lodí, ale na druhou stranu poloostrova nebo vyrazit brzy ráno a ťapat stejnou trasu zpátky. Chvíli se rozmýšlíme, ale volíme cestu pěšky i zpět.. Není to tak hrozné a za chvíli jsme v Sireně kde si odpočineme.
Po pár kilometrech začíná brutální slejvák, čvachtá nám v botách a cesta je plná bahna, cílová rovinka pro "zatravněný" ranveji u Sireny je plná bahna co nám skoro bere boty. Znamená to jediné - zítřejší cesta dom bude v mokrých botách. Neztrácíme optimismus a bereme to jako výzvu. Po příchodu na stanici boty omývám hadicí od bahna, ubytujeme se na palandách, běžíme pro poslední teplejší vodu a konečně na večeři, která je naprosto skvělá. Pak už jen uleháme a usínáme v moskytiérách.
Ráno máme budíček v pět, snídani dostáváme v balíčku, nazouváme mokré boty a vydáváme se vstříc bahnitému úseku. Džungle se probouzí s námi. Na stromech řvou opičky, ale zvuk zní jako kdyby se tam praly šelmy. Keller se snaží najít tapíra, kterého říkal, že určitě uvidíme, ale nedaří se mu. Nám je to ale jedno, viděli jsme tolik zvířat a tak krásné přírody, že už nás absence tapíra vážně nemrzí.
Cestou zpět si už moc nepovídáme, spíš mlčíme, krok sun krok, hlavně ať je to za námi. Při brodění řekou už se ani nezouvám, boty mám stejně durch a od bahna, takže mi je aspoň řeka umeje. Vcházíme zpět do džungle a docházíme druhou skupinku turistů, kteří se také vrací ze Sirény, naši průvodci si vymění pár vtipů (snad ne o nás) a pokračujeme chvíli společně. Nakonec je necháme jít, protože jsme až moc velká skupina a s takovou bychom neviděli už vůbec nic. Zastavíme se o u jedovatých žabiček, jdeme po stopách tapíra a pumy, ale stejně je nenacházíme. Nosály ale vidíme skoro celou cestu. Jsou skvělí. Jen by nemuseli hrabat želví vejce na pláži..
V poslední rovince, která má krásných písčitých 4000 metrů už nemůžu. Nohy se mi pletou, cítím puchejře z mokrých bot a už se vážně těším až si dám sprchu a jen tak si lehnu. Ta rovinka je nekonečná. V polovině se stavujeme na kokos u místního puravida pána a nabíráme energii. Nesmíme se ale moc zdržet, aby Keller stihl odvoz zpět do Puerto Jiménez. Poslední hodinka před námi, když pak vidíme naši dobře známou ranvej, víme, že jsme doma a že je túra za námi. Keller nám ještě na poslední chvíli vypráví o pašerácích kokainu z Mexika a jak před pár dny letěl policejní vrtulník a pár aut směrem na Carate beach. Vybavujeme si scény z Narcos a posloucháme další vyprávění o tom jak oceán čas od času nějaké balíčky vyplaví na pláž.
Na ubytování se s Kellerem loučíme a moc mu děkujeme za všechno dobrodružství, které jsme na výpravě zažili. Přebírají si nás sestry Laura a Gábi z naprosto nejlepšího ubytování Finca Exotica.
Naše ubytování je nahoře na kopci. Laura nám nabízí, že nám naše batohy nahoru vynesou, ale jsme hrdinové, není třeba, všechno pobereme. V půli cesty máme dost, je šílený vedro, cesta do kopce nekončí a z nás doslova leje. Ale cíl je na dosah. Na kopci nás čeká naprosto boží bungalov s výhledem do přírody a na oceán. Chvíli nám trvá než si uvědomíme jak je horizont oceánu vysoko a že další pevnina která je někde v dáli ve směru kterým se koukáme je vlastně Nový Zéland.
Venkovní sprcha, pavouk v síti za koupelnou, Ara papoušci, ticho, které přehlušuje jen oceán a džungle. To je přesně ten správný relax po 40 km v nohách.
Finca je ráj. Musíme tedy furt zdolávat kopec nahoru dolu, ale to je jediný nešvar našeho pobytu tady. Všichni jsou tu strašně milí, vstřícní, jídlo je vynikající. Slavíme tu Martinovi narozeniny, cvičíme jógu s Natali, dopřáváme si neuvěřitelnou masáž od Laury a nechce se nám odjíždět.
