Na dnešek jsem měla zarezervovaný hostel, ale takového spíš severského stylu, který znám z Kodaně. Palanda nahoře, jak jinak. Zahučela jsem do peřin, zatáhla závěs a chystala se ke spánku. Španělský kolega vedle na palandě ale začal šíleně zařezávat. A to tak, že jsme se zbytek pokoje postupně vystřídali v koupelně, napít a znovu zkusit spát. I špunty do uší byly málo. Achjo, spánek je to jediné co člověk potřebuje. Nakonec jsme ale usnuli a ráno všichni vstávali brzy. Španělský poutník s úsměvem :) nicméně jsme ještě večer debatili o přípravě kávy a já ráno dostala hrneček vymazleného aeropresu z columbie. Díky amigo, vše odpuštěno.
O patro výš už Juliova máma chystala královskou snídani. Muy bien mama! Tejpuju nohy, dobaluju batoh a vyrážím do poloprázdného centra.
Na stezku se přidávají další poutníci a za chvíli nás jde celá řada.. uf to je něco pro mě, ale čekala jsem to, čím víc se blížíme k Santiagu tím víc cest na sebe navazuje. Nohy mě ale neposlouchají, bolí a dneska obě a hned ráno, za městem zastavuji a povoluji tejpy, beru prášek a opět se vracím k plánu B - pomoct si vlakem. No, uvidíme. Jdu pomalu, předbíhají mě i důchodci, rvu se v hlavě a pokorně jdu krok sun krok po asfaltu. Povolení tejpy je znát a prášek taky zabírá.
Dohání mě postarší pán, jestli jsem ok a nepotřebuju něco. Říkám, že mě hodně bolí nohy, ale jinak jsem ok. Nabízí mi radu ohledně protažení a cviků. Vše míří na kolena, vysvětluji mu, že mě trápí hlavně kotníky. Jdeme spolu a dáváme se do řeči, jak spolu mluvíme jde se mi líp, soustředím se na angličtinu a nohy začínají fungovat, vyprávíme si o Camino a cestování. Etien je ze Štrasburku a jde své 10. Camino. Když mu říkám svůj itinerář prohlásí něco francouzsky a oba se smějeme, moc dobře vím co asi říkal. 5 km uteče najednou jak nic a my se loučíme, Etien si dává pauzu a já jdu dál, protože mi to jde dobře.
Konečně jsme taky sešli z asfaltu a vesniček a jdeme vinicemi, píšu v množném čísle, protože je na trase velice rušno. Na 15 km se jdu zase občerstvit já - Tortilla de pantatas do mě spadne a já se zase zvedám a jdu dál. Nohy drží. Chvíli si volám s babičkou a popisuju jí co vidím a jak je tu krásně. “Tak se drž kočičko, modlím se za tebe” tak jo babi.
Po chvíli na sebe zase narážíme s Etienem a divíme se, jak je to možné, já vím jak - je to prostě čipera a ve formě. Jdeme spolu až do lázeňského městečka Caldas de Reis, kde má Etien ubytování i s termálním bazénem. “Tam si vlezu, zatímco ty půjdeš dál!” Cesta s ním byla skvělá, vyprávěl mi hodně o cestování, o Caminu a rodině. Hodně jsme se spolu nasmáli a hledali slova, připomínal mi něčím mého dědu. Rozloučili jsme se spolu u secret spotu termální kašny kterou mi ukázal a popřáli si Bom Caminho! Horká voda na paty a nohy byla skvělá, díky, za všechno!
V Caldas se Reis jsem potkala i kluky z Liberce, kde jsme si rychle řekli jak se nám jde a že se rádi vidíme a je vše ok. Pokračuji dál.
Tak, teď ještě skoro 20km, koukám na oblohu a v dáli vidím pršomraky, nojo hlásili vlastně bouřky, voláme si ještě s mamčou a kecáme skoro 2 hodiny, cesta ubíhá a mraky mě zatím nedohánějí, jdu kolem potoka a pastvin, lesem a úplně sama. Tuhle část cesty miluju, když všichni odpadnou a je na cestě klid. Loučíme se, zvedá se vítr ale furt neprší, oblíkám mikču, beru si mandarinku a jdu dál, všude jsou políčka se zeleninou, malé vesnice a lesy.
Dochází mě jeden poutník, Ric, Australan, co vyrazil z Porta den po mě, šel centrální trasou a jde v průměru denně tolik co já. Má stejný důvod - čas, letenka, práce. Smějeme se, že jsme asi jediný blázni a taky se shodneme že tyhle odpolední prázdné cesty jsou nejlepší. Končí dnešní cestu pár km přede mnou, já jdu ještě 8. Díky za společnost kluku a vidíme se zítra v Santiagu, měníme si čísla a “See ya tomorrow!”.
Opět zafunguje telepatie s Bárou a volám další hodinu s ní, povídáme si zážitky a smějeme se zase našim pitomým vtipům co beztak nikdo nechápe.
Uf, poslední 3km jsou teda zase masakr, jdu ale pomalu, nakonec neprší a ještě na závěr cesty vykoukne sluníčko. Dnes spím zase v hostelu, ale poutnickým. Pán podemnou na palandě nevypadá, že by šel na víno a tuším, že tady bude poklidná noc.
Nohy mě bolí pekelně, odepisuju ještě Juliovi z předchozího ubytování, že jsem v pořádku v Padrónu a děkuji za servis. “Mother of Mine!” Nevěří a připomíná že má pro mě lahev Albariño.
Ve sprše cejtim jak na mě jde svalová horečka, horkou vodu, nadopovat se hořčíkem a brzy spát. Už jen 27 km! Nevěřím vlastním očím, promítám si poslední dny i ty první, jsem už týden na cestě a nachozeno mám víc než 250 km, nevím to přesně, můj telefon občas blbne a třeba Strava dnes říká o 10km víc, což je první den velký rozdíl oproti Mapám i Apple trackingu. Ale nevadí, o přesné km nejde a já tu dálku cejtím, v nohách i mé hlavě. Dnešní den byl hodně o lidech na cestě, oproti mým introvertním úsekům před.
Bom Caminho na zítra a hezký začátek pracovního týdne vám všem co čtete ❤️
