Ráno se budím a protahuju nárty a kotníky. Bolí to hodně, tuším, že zase nedojdu kam potřebuju. Na mapě zkoumám možnosti a moc jich není. Jsem smířena s tím, že pokud nohy nedovolí, pomůžu si vlakem, který trasu lemuje. Jsem z toho přešlá, ale smířená. No nic - vstávat, cesta bude i tak dlouhá.
Tejpuju si oba kotníky a nárty, dopuju se tím drijákem z lékárny. K snídani proteinový puding a kafe z Lidlu na balkoně. Jsem trochu nedospalá, v noci na náměstí pořvávali mlaďoši a já už pak moc nezabrala. Nevadí, jde se na to.
Sjíždím dolu, na recepci nechám klíč a snažím se dostat z hotelu - zamčeno, oukej zkusím tedy vedlejší vchod restaurace, kde se aktuálně AHA podávají snídaně. O tom se nikdo nezmínil, nevadí, potřebuju vyrazit. Z městečka nás vyrazí víc, jdeme asi ve třech skupinkách a po chvíli míjíme ukazatel z odečtem Santiaga de Compostela 100km a kousek. Tyjo 100 km. Vzpomínám na prvních 100 km u pobřeží Portugalska, přijde mi to jak před měsícem.
Po prvních 5 km si vlastně všímám, že mě nohy nebolí, tejpy zafungovaly a prášek asi taky, snažím se ale dávat pozor jak jdu, abych šla normálně a neulevovala si na jednu nebo druhou stranu. Počasí je ráno příjemné a Galácie je ukazuje v plné kráse.
Dneska to jsou hodně vesničky a stezky lesem, připadám si jako u nás na čundru, už zase. Prvních 10 km zvládám za 2 hodiny a dávám si první menší pauzu, dobře dělám protože mě pak hned čeká strasnej krpal po asfaltu dolu. Doprdele au, jestli něco fakt neumím, tak chodit z kopce, prudkého. Nedá se svítit, jdu krůček po krůčku a po delší době ho zdolávám, soustředím se na nohy a dobrý, žádné píchání, bolení, držej. V představě že bych tohle šla včera.. bych si tam někde lehla na silnici a byla tam do teď.
Za kopcem je městečko Redondela, kam jsem původně chtěla včera dojít. Cestou si voláme s Klárkou a ta mi dnes dělá parťáka na delší kus cesty. V Redondela se stavím ještě na občerstvení - zaslouženou matchu, džus a taky lívance. Rychlá zastávka a zase hurá dál. Sluníčko začíná péct a cesta se klikatí po asfaltu, uf dochází mi voda.. Šplhám se do strašného krpálu a na kopci na mě čeká vodní fontána - hurá, doplňuju vak, oplachuju se a pokračuji dál. Cesta zase stačí do lesa a já jásám, lepší povrch, stín a výhledy.
Nakonec začínám doufat, že přeci dojdu po svých a bez vlaku. Místní vesničky jsou fakt krásný, spousta z nich je upravených a přetrvávaji i milí lidé. Buen Camino!
Dnešek je i plný stoupání a klesání, kopce vybíhám s přehledem, ale dolů jdu pomaličku. Potkávám i spoustu zvířat od koz, krav, koňů, cesty vedou kolem potůčku a vinic, najednou koukám že mám dalších 10 km a někde jsem pokořila svých 200 km na téhle trase z Porta. Jsem z toho celá dojatá, že jdu, že jdu ty dálky, že to nějak zvládám, že to nohy zvládaj. Jsou to teda neskutečný fáze nálad a pocitů.
Vyměňujeme si i o tom pár zpráv s kamarádkami. Taky si voláme s rodinou co je dnes na oslavě, je sranda, všichni na mě kukají jak surikaty jak si kráčím lesem a já jsem zase strašně ráda a vděčná, že je můžu aspoň vidět a slyšet na dálku.
Před posledním krpálem dolu se občerstvuji v lesním bistru, těším se na čerstvé pomeranče, ale pán mi sděluje že právě došly. Nevadí, dostávám šťávu z čerstvých citrónů a buchtu k tomu - Muchas gracias! Pokračuje se dál.
Na posledním úseku se už potkáváme ve složení asi 10 lidi, kteří se vždycky nějak předběhneme a pak zase doženeme. Všichni máme stejný cíl - Pontevedra.
Dáváme se do řeči a chůze s holčinou z Holandska, která jde Camino po druhé. Vyměňujeme si zážitky a trasy. Mne už na posledních 4 km neposlouchají nohy, zpomalujeme a nakonec se loučíme skoro v centru města. Ubytování mám cca km daleko, ale mám zase své šnečí tempo, doprdele au, ale zároveň doprdele já to zvládla!
A město je zase strašně hezký a jedno z těch větších, kterými jsem po cestě procházela. Cestou ještě kupuju něco k jídlu v místní pekárně a konečně docházím na ubytování. To je takovej fancy hostel a majitel je dost komunikativní, probíráme mojí cestu a on nevěří svým uším.. loučíme se, můj cíl je jasnej - sprcha a přeprat pár věcí, je tu i pračka se sušičkou, takže úplná paráda.
Zachvili mi od majitele přijde pozvání na víno do jeho baru a že je so impresed z toho kolik jsem toho ušla. Sním si nákup z pekárny, přehodím prádlo z pračky do sušičky a nakonec se ještě vydávám na procházku městem, je krásně a tady je ještě kousek moře.
Nakonec víno s majitelem vynechám, zapovídám se se spolubydlícím co pochází z kanárů a jdeme všichni spát, až na pana majitele, tomu je evidentně lito, že tu nejsem déle. :D
