Na dnešek jsem si trochu přispala, z původního plánu jít na snídani v 7 bylo vstát před půl 8, sprcha a pak teprve snídaně. Spalo se dobře a tělo si potřebovalo odpočinout, na snídani o patro výš jsem došla hrdinsky po schodech (z druhého patra) a dala si klidnou pomalou snídani. Na hotelu to byli akorát camino amíci, takže nadšení ze všeho.. Připravila jsem si houstičku na cestu, dala fresh pomeranč a vyrazila zabalit batoh, vyrazila jsem kolem 9 ráno a venku bylo příjemně, sluníčko, ale ne zas takové vedro.
Městečko Valença je známé svou pevností a starou částí města, ve které to ráno teprve ožívá, prošla jsem si tohle krásné centrum a akorát zastihla obchodníky, jak připravují své obchůdky k životu. Ve výlohách to byl ale samý župan a ručník 🙂 Nicméně tahle dlážděná cesta ve starém centru mi nedělá vůbec dobře. Hlavně z kopce.
Už od rána mě bavilo rozdávat radost, to jak jdete městem a lidé jsou zadumaní ve svých hlavách a vy je jen pozdravíte s úsměvem Bom Dia! A oni vám ho s radostí vrátí. Mladí, staří, dneska to byla zkrátka radost hned od rána. Aneb když se člověk dobře vyspí.
Kousek za povností je hned most přes řeku Minho, která ústí do oceánu a vedle které jsem poslední dny šla. Jen přejít most a jsem ve Španělsku. Tak ahoooj Portugalsko moje milované!
Konečně přecházím hranice, jsem v polovině své cesty, z Portugalska do Španělska a AHA taky zpátky v časovém pásmu, takže jsem mínus jedna hodina. Nevadí, odhodlaně bookuju ubytování v městečku Redondela a těším se na dnešní cestu. Nohy zatím drží.
Za mostem mě čeká městeško Tui, ze kterého vyráží spousta poutníků pravě do Santiaga. Tui na mě dýchá svou historii, obřím kostelem a boží starou částí. Je to dost jiné než Portugalsko, připadám si spíš jak v Itálii.
Dnešní cesta ve Španělsku začíná vesničkami a lesem. Cítím se po chvíli jako doma. Cesta mi utíká a počasí je skvělé. Je jasno, ale člověk se hezky schová pod stínem stromů. Poutníků je tu po cestě zase víc a postupně se všichni setkáváme na naší trase.
Po prvních 10 km smáčím nohy v potoce a dávám si svačinu, potkáváme se s dvěma kluky z Liberce a vyměňujeme si zážitky, kdo kdy začal, jakou trasu jdeme a co nás trápí. No moje tempo je vražedné, ale nohy to už moc nedávají. S díky odmítám Voltaren i amputaci nohy :)) Bom Caminho kluci! Třeba se ještě potkáme. Kluci vyráží a já ještě chvíli posedávám.
Nohy mě bolí, ne že ne, ale jde se hezky. Cestou ještě míjím krásný spot na kafe, které si vychutnávám na zahradě a pak vyrážím vstříc své pouti. Sluníčko praží a cesta vede přes vesnice po asfaltu. Ten mi nedělá moc dobře, po další hodině je rozcestník, který vede buď kratší cestou přes vesnice, nebo delší lesem, protože mě čeká delší trasa volím zkrácenou formu. Po chvíli ale lituji, cesta vede kolem fabriky, dobré 3 km rovně po asfaltu, pražírna. Moje kotníky trpí, jdu nejpomaleji za celou dobu, předbíhá mě pár důchodců a já už vím, že dnes rozhodně do svého cíle nedojdu. Levý kotník je nateklý. Sotva jdu, zastavuji v půlce, dopuji se brufenem a kotník si mažu a masíruju. Marně. Hledám nejbližší lékárnu, ruším ubytování a hledám nové. Dnešní trasa bude o 15km kratší. Nedá se nic dělat, přestávám bojovat a přijímám to jak to je. Konečná destinace bude tedy O Porriño. Městečko, že kterého je Santiago pouhých 100km a kde poutníci také často vyrážejí. Protože pokud chcete dostat credential, musíte ujít alespoň 100km.
K lékárně jdu opravdu šněčím krokem, to co bych normálně ušla za 15 minut jdu 45. Je vedro, sluníčko praží a odráží se od asfaltu. Všichni kolem jsou ale strašně milí, zdraví vás motrokáři, troubí na vás a mává vlakvedoucí, když přecházíte most nad železnicí, auta vás pouští na předodu i když by mohla 3x projet. Všichni vám přejí Bom Caminho! Teda, tady už Buen Camino!
V lékárně přes překladač píšu co mě trápí a se slečnou vymýšlíme co s tím - prášky na bolest a zánět (brufen už mi dochází), tejpy a sprej. Ok, muchas gracias a teď už se jen došourat k hotelu. Ten mám v samém srdci města, taková postmoderna ze 70. Let, recepční neumějí anglicky, ale domluvíme se, nějak, rukama nohama, mojí špatnou španělštinou a jejich špatnou angličtinou. Gracias a všechno dobrý. U pokoje mám balkón a tak si užívám výhled na místní kostel a taky to, že mám všechno blízko. Teď už jen zasloužená sprcha, jídlo a nákup na zítra.
Kousek od hotelu je ještě foto centrum, kdemají 35mm film, hurá, nemusím si šetřit snímky a můžu zase fotit všechno okolo. V restauraci si dávám víno a svatojakubské mušle, mňam. Vůbec nevím jestli na ten driják z lékárny můžu pít alkohol.. Po dvou sklenkách vína cítím lehkou opilost, ale jdu jí vychodit do nedalekého Lidlu. Nakoupím si ještě jídlo na zítra a pak se jdu podívat na demonstraci na kruhovém objezdu hned vedle.. Od místních se dozvídám, že jde o protest k nové silnici a vykácení místního lesa. Soucítím s demonstrujícíma.
Nakonec jdu rovnou na hotel a dneska si teda konečně pustím další díl seriálu a půjdu brzy spát, ráno bych ráda vyrazila hodně brzy. 100 km je ještě dost, kor s bolavou nohou a vedrem v zádech.
