Spaní na dnešek bylo asi nejnáročnější co jsem v hostelech zažila. 2 místnosti, spousta paland, malá koupelna, všichni brzy spát až na dva poutníky. Ti přitáhli někdy v půl 2 ráno, bohužel jeden spal na palandě podemnou. Chrápání by bylo boží, zařezával tam kde kdo, ale tady se asi potkalo hodně vypitých vinho verde a lásky. Nojo, tušíte správně, špunty by část vyřešily, ale cukající palandu nezastavíte. A teď dilema, být kazišuk a možná se vyspat, nebo chvíli počkat.. Počkala jsem, ale hlavou mi projíždělo “tvl tak dělej!” Spala jsem asi 3 hodiny. Unavená po předchozích dnech, bolavé nohy a taky, jak jsem ráno zjistila, spálená lýtka. Už od probuzení jsem tušila, že tenhle den bude nejnáročnější.
Zabalila jsem si batoh a vyrazila do centra na snídani. Místo mi doporučili v poslední kavárně a já se těšila na vajíčka k snídani a pomerančový džus.
Po snídani jsem vyrazila a pozorovala co dělají nohy. Definitivně jsem zavrhla cestu kolem oceánu po španělském pobřeží a šla teda dál, směr Španělsko.
Dneska zlobila hlavně levá noha, přešla jsem řeku Coura a zalepila si levý kotník, nasadila hned ráno brufen a pomalu šla dál. Tohle není vůbec dobrý. Střídavě pravé koleno a levý kotník. Sportem ku zdraví?
Prášek ale zabral a já si začala z vesela vykračovat podél řeky a střídala jsem cestu s vesničkami, čím více se blížím Španělsku, tím víc koček tu je. Takhle, Španělsko je hned na druhém břehu řeky, jen já se na hranice dostanu až u mostu, který je o pár km dál. Dneska je jasno a sluníčko praží, myslím na to, jak tohle někdo může jít v létě. Zastavuju se v prvním obchodě za celou dobu - pro opalovací krém. Mažu si lýtka, ruce, krk, všechno co kouká a šourám se dál. Cesta není kopcovitá, jen to vedro. U řeky chvíli stavím na pracovní brainstorming a pokračuju dál, míjíme se dokola s poutníky, co jdou stejnou cestu. Bom Caminho! Bom Caminho!
Vidím most přes řeku a sedám si na podium na břehu, musím se podívat kolik km to je do Viga, kolik musím ideálně ujít a kde je jaké ubytování. Nakonec zklápím uši a jdu dál po portugalském břehu, ještě kratší cestou. Nezvládla bych to. Ne přes Vigo. Noha mě bolí a počasí má být teď furt slunečné. Je to dneska obrovský souboj, já vs mysl vs tělo. Je strašně těžký, pro mě, že něco nezvládnu, když bych ráda, když vím, že jen trochu zaberu, ale jakoby ne. Už to nejde, nemůžu urvat další dny nad 35 km, to je prostě hell. Připadám si jak totální nic a chvíli jen tak sedím a utírám slzy. No i tohle je Camino, dnes jsem extrémně unavená, nevyspalá, jdu 4 den sama a poměrně velkou dálku. Koukám znovu do mapy a plánuju dojít do prvního španělského města.
Cesta vede malými vesničkami, lesem a polem, přijdu si jak na čundru v Čechách. Zastavuju se na chvíli na odpočívadle ve stínu a ujídám brownies co jsem si koupila na snídani, doplnit energii, jinak nemám vůbec hlad a chuť. Míjí mě poutnice z hostelu, co spala na palandě vedle. Je to Švédka co jde tuhle trasu po X letech znova a má opačný problém než já, má vlastně hodně času a v Santiagu bude asi brzy. Smějeme se nočnímu divadélku a přejeme si hezkou cestu.
Jdu dál, po chvíli zjistím, že jsem šla s otevřeným batohem, tak se vracím a sbírám mikinu, nakonec jen tu, vše zapínám a jdu zase dál. V lese je fakt krásně, profukuje vítr a já jdu zase v tempu, ve vesnicích je to ale zase horší. Z asfaltu saje horko a nohy na něm bolí podstatně víc. Kontroluju mapu, ušlé km a kolik mi ještě zbývá. Cestu mi dnes zpříjemňuje Bára, s kterou si telepaticky píšeme jestli nezavoláme, ujdeme spolu standardně 2 hodiny a pak se loučíme, doplňuji energii tyčinkou a opět kontroluju mapu a nabídku ubytování. Nakonec volím hotel, kde mám jistotu, že se dospím, a taky volím ještě poslední noc v Portugalsku. Není čas na hrdinství, dnes ustupuju sama sobě, hodně. V cestě, rozhodnutí i v myšlenkách.
Klikám booking, načež mi aplikace zahlásí nedokončenou platbu, platím tedy znova a nakonec vidím, že mám 2 rezervace každou na jiný hotel. Jak jako? Volám na booking a domlouváme se na řešení. Do hotelu to mám ještě 5 km. Sluníčko praží a jdu tempem šneků, který tu celou cestu od Porta potkávám. Byla bych radši ta mrštná ještěrka teda. Pár metrů před hotelem je obchod. Měla bych si něco nakoupit na večeři a na zítřejší cestu - šourám se obchodem, beru nektarinky a mandarinky, mozzarellu, pršut a obří rajče. Stejně víc nesním, jo a ještě citronovou vodu. Ať se pořádně napiju, voda mi totiž dneska došla cca hodinu zpátky.
Hotel je maličký, má výtah - hurá, v pokoji mám vanu, hned jí napustím, ale bojím se, že v ní usnu. Tělo se rozpouští. Večeři si nachystám na tácek od pršutu, nadopuju se vitámíny a myslím, že ten díl Last of Us zase nevyjde.
Jak jsem tušila ráno, byl to opravdu náročný den, fyzicky, ale hlavně psychicky. Jsem ráda, že teď už ty km zkracuju. Dnes to bylo spíš o hlavě než o zážitcích.
Song dne:
