Večer si bolavou nohu vypodložím polštářem a usínám během chvilky. Pokoj je zatemněnej a tak mě poprvé budí až budík místo ranního světla.
Zabalím si batoh, protáhnu opatrně celý tělo a běžím na snídani. Ta mě vzpomínkami vrací na snídaně na Jávě - houstička, sýr, vajíčko a hlavně misku ovoce! Do hrnku si ještě beru čaj a vyrážím na další úsek pouti. Mapy mě vedou přes zkratku lesem, chvíli jdu, ale pak se vracím na silnici, lesní cesty tu nemají jako u nás a boty začínám mít mokré, tudy cesta nepovede.
Bohužel vede po hlavní silnici, kde mě míjí jedno auto za druhým, kousek nebo větší kousek ode mě. Nic příjemného. Na další křižovatce už je ale pruh pro chodce a hned se jde příjemněji. Ráno si opět vyřídím pracovní call a hlásím se rodičům. Máma mi chválí účes, drží palce a táta konstatuje, že 100 km neujede ani za týden autem. Miluju jak jsme každý z jinýho těsta :))
Po prvních 10km si dám zastávku v doporučené kavárně. Zasloužený filter a skořicový šnek v Peleton Café. Městečko Viana do Castelo je malé a milé, na kopci nad městem je majestátní kostel Santa Luzia, kam jsem původně měla namířeno, a kam vede i lanovka, ale raději se vydávám na cestu, ta bude dnes zase pěkně dlouhá.
Druhou třetinu cesty se držím na Camino stezce, která vede vesničkami, po vrstevnici, potkávám postupně poutníky, kteří jdou buď ve skupinkách, páru nebo sólo. ‘Bom Caminho!’ voláme na sebe. Zaslechnu i češtinu, ale nehlásím se, nemám moc náladu na družení. Cesta mi ubíhá, ujídám zbytky od snídaně a objednávám ubytování na hranicích Portugalska. Poslední místo v hostelu. Za dalších 20 km? Beru!
Začíná se zase ozývat noha a já nakonec měním trasu na pobřežní, kdy nebudu tolik střídat kopce a povrch bude taky měkčí. Volám si ještě s Klárkou a diskutujeme, jak správně protáhnout nárty, kotníky a prsty u nohou. U oceánu je krásně, sedám si hned na skálu a pozoruju vlny, mám svůj stý kilometr na mojí trase (když nepočítám první dvacítku co jsem nachodila v neděli v Portu). Protahuju opatrně chodila a trochu je promasíruju, sním pár oříšků a vyrazím dál. Nejdřív to trvá, nohy bolej jak čert a já vím, že mě čeká ještě jednou taková cesta. Ale věřím, že si to sedne. Kochám se zase tou nádherou, která mě tu ještě chvíli bude provázet a to mě žene dál. Za chvíli mám zpátky mé tempo a jsem ráda, že jsem pozměnila trasu. Tím, že nakonec musím jít španělskou část vnitrozemím, si oceán ještě ráda užiju. Cestou se zastavuju smočit nohy a projít se po kamínkách, úleva, neskutečná na břehu hrabu kamínky a nacházím i svojí mini camino mušli. Další úsek kolem vody je ale kritický, začínají mě silně bolet oba kotníky, nedělám hrdinku a beru si brufen, protahuju obě nohy a jdu dál. Za chvíli prášek zabere a mě se jde zase podstatně líp. Nebudu lhát, chodím tu strašně moc, mnohem víc než ostatní, co tak poslouchám, tak se učím být laskavější sama k sobě a víc to tělo poslouchat. ..Jakoby.
Do městečka Ancora jdu po pláži, dávám si ještě na stojáka kafe a beru pastel do ruky. Nechce se mi od oceánu, čeká mě u něj už jen pár posledních kilometrů, sedím na kameni a koukám do sluníčka, do vln a ukusuju tuhle jejich národní pochoutku. Ticho v hlavě, vlny a racci. Achjo. Čas se mi ale krátí, do hostelu musím dorazit do 8 večer a je to ještě pár km. Loučím se s oceánem a je mi smutno, nějak to rychle uteklo, tahle portugalská část.
Poslední část cesty zase bolí, hodně, tempo se mi zpomaluje. Dávám si pauzy a netlačím na sebe. Potkávám místo s razítkem, kde má na razítkování evidentně pán postavený business, vytáhne roletu a že mi dá klidně razítek kolik chci a potřebuju, říkám mu, že nepotřebuju, ale proč si tam jedno nedát, když můžu. Jedno je prý free a mám si vybrat, vybírám to nejjednodušší a s díky se šourám dál. Cílová rovinka je strašně dlouhá, za zády mám zbytek oceánu a po mé levici přes vodu Španělsko.
Do hostelu přicházím včas, je to teda velký rozdíl oproti tomu kde jsem doteď bydlela. Dvě místnosti plné paland, pro cca 30 lidí, jedny sociálky pro všechny dohromady - holky, kluci, je to jedno, jsou tu jak mlaďoši tak starší. Já si jen vybalím batoh, dám rychlou sprchu a mizím. Cestou jsem minula samoobslužnou prádelnu, tak si vyperu a zajdu se najíst.
Automat v prádelně bere jen hotovost, tak se ještě šourám do bankomatu za rohem, vracím se navolit program a pračku a vkládám papírovku, nesnáším kováky, fakt ne, automat mi samozřejmě vrátí jenom drobné, ty začnou lítat na zem, sbírám je, nadávám, nastavuju si minutku a jdu do místní vyhlášené italské restaurace (říkal Google), tam si dávám za odměnu vinho verde, polívku a burratu. Číšníkovi ještě vysvětluju, že si ještě skočím přehodit prádlo, směje se mi a ať prý utíkám. Představa, že mám běžet mi teda nedělá vůbec dobře. Vtipálku! Sotva lezu 😄 Každopádně pračka furt pere a já na to házím bobek, jdu prostě jíst a dořeším to pak.
Jídlo a víno jsou za odměnu, padá na mě únava, tak to neprotahuju a jdu sušít prádlo. Naláduju drobný zpátky do toho krámu a čekám v prádelně další půlhodinu..tadáá, prádlo je ready, ty jedny kalhoty co tu mám se trochu zničily v sušičce, ale je mi to jedno, stejně s tím nic neudělám, jdu spát. Na hostelu se začínají poutníci ukládat ke spánku a já jdu taky, zítra mě čeká poslední portugalskej přesun a snad i konečně méně kilometrů.
A taky moc díky za všechny vaše zprávy, pohání mě to dál, spolu s písničkama :))
