S Michelle se domlouváme, že vstaneme v 6 ráno a dáme si společně snídani, než se každá rozejdeme na svou pouť.
Od hostelu máme připravený balíček, který obsahuje ovocný salátek, muffin, houstičku, müsli tyčku, pitíčko, vodu a kelímek na teplý nápoj. Sedáme si tedy společně do kuchyňky a ujídáme co nám hostel připravil. Já volím muffin, ovoce a kávu, zbytek si nechávám na později. Čepuju si vodu do vodního vaku a modlím se, ať se mi to do batůžku vejde. A vejde, troufám si říct, že i s vodou má moje batožina dobrých 9,5 kg. Uf, no uvidíme jak se půjde. 🙂
S Michelle povídáme a jdeme směr katedrála, fotíme její ikonickou camino kachnu a pak se rozejdeme každá svou cestou, Michelle jde hned k pobřeží, já protože mě čeká dlouhý pochod jdu městem a industriální čtvrtí, oceán mě čeká až za letištěm.
Procházím se spícím Portem a užívám si ty nádherné uličky bez lidí, ač se budu vracet stejnou cestou, jakou jdu z hostelu, stejně se vracím ke katedrále a symbolicky zde zahajuji vlastní pouť. Začíná pršet, to brzo teda :D ale nevadí, nasazuju kapucu od mikiny a jdu městem. Cestu mi zpříjemňují dva cally z práce, usmívající se Portugalci a spotify. Cesta městem je dlouhá, město se mění z historického na průmyslové a nakonec mě čekají vesničky a statky. Míjím pána na kole, co zastavuje a podává mi pitíčko na cestu - abych měla energii, cesta bude do Santiaga dlouhá, s díky pitíčko přijímám a s úsměvem se loučíme.
U letiště chvíli zastavuji a pozoruji letadla co každou minutu přistávají. A myslím si jak jsem skoro v půlce cesty, Strava ukazuje 16km (takhle, moje Strava vždycky asi trochu kecá, ale mapy už tolik ne). Jsem natěšená na oceán a cesty u něj, u vesničky Labruge měním Camino trasu z centrální na oceánskou. Zase prší, tentokrát jdu ale pro razítko a dobít baterky na kafe a pastel do Café Padral. Co oceňuju je záchod, po cestě totiž není moc kam zajít a musíte prostě do keře, což ve městě moc nejde, nebo využít místní podniky.
Za Labruge to beru zkratkou přímo k oceánu. Kristýno, jakoby příště se na ty zkratky vyprdni, jdu rákosím a trochu bahnem, na stezku musím přeskočit a podlézt plůtek, ale jsem tu.
A začíná pěkně foukat. Nasazuju kulicha, protože prostě moje uši a vlasy a nevím, k oceánu kulich patří a kochám se. Na chvíli se ke mně přidává dvojice místních hafanů, je s nima sranda, pobíhají kolem mě a já vzpomínám na Barneyho, ten by z celý pouti moc radost neměl :)) Začíná zase pršet, hodně, sakra hodně, schovávám se do budky s bankomatem a vytahuju bundu, vak na batoh a AHA pláštěnka zůstala doma :D nevadí, beztak se počasí tady mění z minuty na minutu. Vyrážím v bundě, je mi vedro, pak zase zima, sluníčko, déšť, vítr, vedro. Furt dokola, ale jinak je tu krásně. Chodí mi zprávy jak je v ČR krásně. No tady je taky krásně, jen si nemyslete 😀
U oceánu mám prvních 20km v nohách, docela dobré tempo a taky čas, začínám pokukovat po bookingu a hledat ubytování. Zase prší. Do toho ještě řeším jeden urgent z práce, usedám pod střechu ke skútrům na tyvek, vytahuju iPad (jo já vím, mám ho tu, batoh mohl být lehčí, svůj důvod ale má 🙂). Úkol zdárně vyřešen a já se přesouvám do místní pražírny a taky konečně na jídlo. Jsou tři odpoledne a já měla zatím jen snídani z hostelu a tyčinku co mám s sebou.
Pražírna mi zavřela před nosem, a já začínám cejtit hlad a únavu, spousta podniku je zavřená, nebo nemaj jídlo, neumí anglicky, začínám být mírně zoufalá a je mi zima. Na náměstíčku měním ponožky a boty, převlékám se do mikiny a po chvíli nakonec usedám do Goya Gastropub a dávám si pivo, epesní burger a pardones, slečna mi asi trochu nevěří, ale spadne to do mě jak nic (ten burger zas tak velkej není!) Dodělávám práci číslo 3 a píšu si s hostelem o svém příchodu, jo tak ještě 5 km. Zvedám se a s těžkejma nohama jdu poslední úsek, Strava říká 34 km + dalších 5 km. No panejo, tomu říkám přepálený start, ale jdu pomalu, kochám se oceánem, pozoruju lidi a jdu už mnohem pomalejším tempem.
Píše Michelle, že má 20 km a chytnul jí strašnější slejvák a jak jsem na tom já. Jo a Michelle je holčina z LA, Camino jde po třetí, ale vždycky chodila z Francie, hodně cestuje, miluje Evropu a naše wishlisty míst kam chceme jet jsou dost podobné. Je z části filipínka a já jsem ráda, že byla mým prvním parťákem.
Na hostelu na mě čeká domácí Paula, postarší usměvavá paní, která když zjistí že jdu z Porta prohlásí že jsem blázen, ať si dám hned sprchu a odpočívám 😄 Hostel je zase dost krásnej, v kuchyňce si můžu vzít cokoli chci. A já chci čaj, vyprat ponožky a nikam už rozhodně nejdu. Jedna část mě by šla ještě k oceánu, který tu slyším z terasy, ale nemám sílu, po sprše už jen nakrémovat uťapaný nohy, vypít 2 čaje a pomalu se přesunout do hajan. Byl to sakra dlouhej den, ale krásnej. Camino 1 je hodně fajn. Jsem ráda, že jsem po cestě nepotkala moc lidí, dnes jsem se ani nepotřebovala socializovat. Uvidíme co mě čeká zítra a kam nakonec dojdu. V plánu je Viana do Castelo. Mělo to být 34km dle původního plánu, ale to dneska taky :)) Dobrou!
