Kdy jindy, když ne teď? Řekla jsem si, porovnala si všechny své pracovní kalendáře, našla 10 denní slot, kdy by to šlo, domluvila se v hlavní práci, druhé práci a rozplánovala ty další práce co mám a koupila letenku do Porta. A pak taky ze Santiaga zase zpět do Prahy s jedním skvělým stopoverem!
tak já teda jdu!
Přes 250 km za 8 dní.., s malým batůžkem, po pobřeží Atlantiku. V mém milovaném Portugalsku a Španělsku. Neumím portugalsky, něco maličko španělsky, ale jdu, utřídit myšlenky, být sama se sebou a odkázaná jen sama na sebe. Čekám něco od téhle cesty? Určitě!
Třeba, že se hned druhý den spálím od sluníčka, vezmu si blbý boty, protože si vždycky beru blbý boty, ale nejsou nový, jsou pohodlný a už semnou ušly docela kus světa. Nebo že si úplně blbě zabalím, protože buď na něco zapomenu, nebo prostě zabalím úplně zbytečně věci navíc. Nebo že si zabalím blbě lékárničku - vždyť já jí nikdy nebalila. Proč taky, nebylo třeba, jenže teď budou puchejře. Budou? Budou.. Taky čekám, že potkám dost lidí, co asi taky od cesty něco čekaj, čekám že se budou chtít bavit a já nebudu chtít, nebo že budu chtít někde přespat a nebude kde, čekám že budu unavená, že to přepálím jak je mým zvykem, nebo že prostě na něco zapomenu a budu přemýšlet na co a nevypnu hlavu a ztratím se v myšlenkách a bude mi smutno a budu sama. Ale proto jdu, sama se sebou, přes 200 km, po pobřeží, bez většího plánu, z Porta do Santiaga, svojí malou velkou pouť o které jsem snila už tolik let.
Těším se na let, na Portugalsko, na Pastel de Nata, na oceán a ten vzduch co tam je a sluníčko, co mě začne štvát hned po půl dni, na batoh z kterýho mi bude vedro, na telefon co se mi bude hned vybíjet, protože už nic nevydrží, těším se na to že nebudu muset nic, jen teda denně ujít +20 km, vstávat dost brzy, sdílet pokoj s dalšími poutníky a dávat pozor na svůj pitný režim - Kristýno!. A táhnout tu vodu v batohu a doplňovat jí a odpočívat a mazat se krémem. A odpočívat, vůbec neodpočívám. Jakoby.. jak budeš asi odpočívat, když musíš ujít takovou dálku za omezený čas. Aha? Nevadí. Dál.
Příprava
K mému překvapení využívám na "přípravu" chat GPT, na cestu, zajímavá místa, pročítám pár webů a bookuju ubytování v hostelu v Portu na první noc a pak na poslední v Santiagu. Chci si připravit mapu. Pár kamarádů mi dává další tipy, ale jsem tvrdohlavá, chci si to udělat po svém. A zbytečně moc neplánovat, protože moji blíženci si to beztak večer přeberou a ráno se nějak rozhodnou.
Na cestu si zasrdíčkuju albergue na místech kam bych měla každý den dojít a až se budu blížit, prostě nějaké zabookuju. V žádném se neplánuji zdržet déle jak noc.
Dají se využít i místa na farnostech, spát na divoko, nebo u někoho doma, ale tím, že jdu sama, si netroufnu spát třeba u oceánu pod širákem. I když, kdo ví co mě čeká.
Vyrazím s malým batohem. A doufám, že se do něj zabalím. Přípravy z čundru napovídají, že to jde. Neplánuju si brát nic navíc, co bych musela nosit celou cestu, prádlo si chci v průběhu přeprat a vodu průběžně doplňovat. Drogerku nakoupit až v Portu první den, stejně tak musím vyzvednout průkaz poutníka - Credencial. Zbytek se tak nějak uděje sám, jako vždycky.
Před cestou mě standardně začíná bolet vaz u kolene, bolí mě pata, léčím si kuří oko, navrácené ucpané dutiny a můj sexy chraplák. Taková hezká výbava do startu! No.. Možná bych si mohla udělat to cestovní pojištění, na které tak často při svých cestách zapomínám..
Máš všechno?
Hotový? NE! připraveny? NE!
Týden před cestou je standardně hell, v práci kupa věcí k dořešení, soukromě kupa věcí k dořešení, počasí zdá se nebude úplně slunečné, blokové čištění v ulici v příštím týdnu kdy tu nejsem, obíhačky na úřadech, hodně cestování po ČR i Praze, sakra málo spánku, volný čas blížící se nule. Odpočinek roven nule. Jestli všechno stihnu a odjedu, bude to .. jasně, že odjedu!
Zabalila jsem si, narvala to všechno do batohu a jediný co mám navíc je lékárnička, náplasti, doufám, že nebudou potřeba. I když vaz u kolene zlobí furt, patu už ani nevnímám.
Mapu nemám, vytvořím jí cestou, srdíčka k ubytování nemám, vytvořím cestou.
Jestli mi něco fakt nejde - tak plánovat svůj život, ale zase řešit věci tady a teď, v tom jsem přebornice.
Problem solver, but trouble maker!
Celý odjezd jsem pojala jako dobrodružství, vstávat po 2.5 hodinách spánku ve tři, vynést koše, ale zapomenout lahev s čajem na lince, jet nočním MHD na letiště, nabídnout banán místo peněz bezdomovci - neúspěšně. A pak už se jen unést životem na letištích, miluju ten šrumec, příběhy lidí co tam jsou a já si je vymýšlím. Dneska jsem po strašně dlouhé době jen pozorovala, dala si skvělou kaši k snídani v Amsterdamu a užívala si ten “klid” bez čumění do telefonu. Uvědomila jsem si, že poprvý letim na déle než prodloužený víkend na solo trip. Trochu mě to vyděsilo. A taky mě dojalo, že jsou na mě moji kamarádi pyšní, že jedu 🥹♥️ Díky za ty zprávy a že na mě myslíte!
Ahoj Porto! 👋🏼
Kdy jindy, když ne teď? Řekla jsem si, porovnala si všechny své pracovní kalendáře, našla 10 denní slot, kdy by to šlo, domluvila se v hlavní práci, druhé práci a rozplánovala ty další práce co mám a koupila letenku do Porta. A pak taky ze Santiaga zase zpět do Prahy s jedním skvělým stopoverem!
