Je to týden co jsem došla do Santiaga a přijde mi to jako věčnost. Od odletu jsem stihla navštívit Mallorcu, Orlík, Čelákovice i Děčínsko. Jedu naráz své milované práce i přes víkend.
Potkala jsem se se spoustou kamarádů, kteří chtěli vědět „Tak co, jaký to bylo?!“. A mně to vlastně stále doznívá. A ještě chvíli bude.
Kotníky už splaskly, díky bohu, ale nárty stále bolí. Takže masáže a fyzio - navrácení kotníků na svá místa a prý by byl taky dobrý odpočinek, moc těm nohám neulevuju. Ale začnu. Odpočívat, jenže jak? To mi stále moc nejde.
Je něco co bych udělala jinak? Asi ne, jak se znám, dopadlo by to stejně. Batoh by byl bez bederního pásu, boty stejné, příprava žádná :))
S čím se ale ještě podělím, je zlomek myšlenek, které mi Santiago dalo a asi nejen mně:
- Překvapila mě moje fyzická kondice, která si mákla, spánek nespánek - Nebo třeba taky moje angličtina a “španělština” - Překvapily mě moje souboje v hlavě a že jsem je ustála, i když to někdy stálo víc slz - Překvapilo mě, jak vyklidněná jsem se vrátila - v hlavě, jinak je můj týden zase jedna velká horská dráha :)) - Mám kolem sebe strašně moc skvělých lidí, kteří mě podporovali na cestě a kteří na mě mysleli den co den a fakt jich není málo, díky za vás! - V jejich očích jsem, cituji: “hustá, neuvěřitelná, inspirující, nejskvělejší, blázen, ale dobrej!..” nepíšu to sem abych se tím chlubila, ale abych si připomněla, že v očích druhých jsme někdo a hodně, ale v našich očích býváme nikdo a málo, a já si myslím, že moje malé já by na mě samotnou koukalo jako na total hero a to je třeba si připomínat a třeba se tak konečně i někdy vidět a cítit - Uvědomila jsem si, že to jakou energii pouštíš ven, tak ta se ti vrací, fakt že jo, ve chvíli kdy jsem se otevřela lidem na své cestě a rozdávala úsměvy, nabalila jsem si kolem sebe lidi, kteří mě tak neskutečně na cestě nakopli a pomohli mi, že je až neuvěřitelný, že jsem s těma bolestma v nohách došla po svých a strašně ráda na všechny mé poutníky vzpomínám - Taky, že nemusím nic, nemusím nikomu nic dokazovat, nemusím všechno urvat, všude být a všem všechno říkat - Ideálně být jen tou nejlepší verzí sama pro sebe (je nějaká chytrá po jedný pouti ta holka co :)) - Můžu se spolehnout sama na sebe a zvládnu strašně moc - někdy je toho až moc na tak malou holku, ale co už zvládám míň, je říct si o pomoc, ale i to jsem na Caminu posunula - Byl to můj nejlepší dárek sama sobě, tenhle me time na cestě, který jsem potřebovala víc než jsem si myslela - Dalo mi to dalších x myšlenek, stavů a uvědomění - Camino jde každý ze svého důvodu, tak jak potřebuje, odkud potřebuje a na jak dlouho potřebuje Chcete jít kratší cestu? Běžte! Chcete jit offline a nesdílet nic nikomu? Běžte! Chcete jít rozhodně větší pohodu za delší čas? Běžte! Chcete jít míň proflákejší trasu? Běžte! Chcete jít s někým a ne sám? Běžte! 😊
Každý to máme jinak a všechny formy jsou naprosto v pořádku. Máme stále všichni tak velkou potřebu hodnotit a soudit a srovnávat. „Hm, Ale já bych to..“ tak ok, udělej to :) Dělejme vše tak, jak nejlíp umíme, tak jak nám je to vlastní, tak jak potřebujeme a jak to cejtíme. Pro sebe, ne pro ostatní. Život je sakra krátkej na to, abychom ho promrhali něčím, co vlastně nechceme, nebo to tak necítíme a nebo protože v očích druhých je to přece to správné.
Tak Bom Caminho, poutníci! 🤍🤸🏼♀️
